Po úchvatné Napě v Kalifornii nás čekal další transkontinentální přesun. Tentokrát se naše tlupa rozdělila na čtyři malé skupinky a každá cestovala jinam. Ta naše letěla letadlem společnosti American Airlines do Chicaga a pak ještě asi dvě hodiny jízdy autem na západ do malého města Sterling, které je mostem spojené s městečkem Rock Falls, kde jsme byli ubytováni. Cesta proběhla až na přistání ve větru pohodově.
Po cestě jsme se ještě stavěli v obchoďáku, jelikož jsme si museli nakoupit potraviny na vaření na střední škole, které probíhalo druhý den ráno. Rozhodl jsem se, že se studenty budu vařit candáta s holandskou omáčkou a brambůrkami a k tomu ještě salát s kozím sýrem a malinami. Ale zjistil jsem, že nemají ryby čerstvé a mražený byl jen losos. Neřídil jsem se tedy heslem, když nemám, tak nedám a změnil jsem rovnou celé jídlo. Zvolil jsem nakonec šunku s křenovou omáčkou a brambůrkami. Za tři igelitky jsem zaplatil 55 dolarů. Místní obchoďák vypadal asi jako u nás supermarket. Jen u nás je širší nabídka a řekl bych větší čistota. Navíc u nás je jídlo i výrazně levnější. Z čeho mám radost, je nádherné balené maso jako v některých řetězcích v ČR. Co mě skutečně pobavilo, byl jakýsi kolotoč na tašky u pokladny, kde vám pokladní nákup hned třídí. Suroviny jsme uskladnili v hotelu. Ještě jsem vyzkoušel hotelovou prádelnu a šel spát. Ráno hurá do školy!
Ve škole na nás čekalo několik vařících stanovišť a studenti ve věku 16–18 let. Vyšla na mě partička tří kluků a jedné slečny. Nejprve jsem jim dostatečně vysvětlil, kde naše republika je a pak, co se u nás hojně vaří a jí. Potom jsem se řídil heslem: rozděl a panuj. Každému jsem dal práci a vše jen kontroloval. Prostě dejte mi sto učňů a já vám uvařím, co budete chtít. Bylo vidět, jak je to strašně baví. Měli obrovskou radost z práce samotné a o výsledku ani nemluvím. Můj systém práce mi na okamžik naboural náš průvodce Matt, který v mém koutku chtěl připravovat pekanový dort z Kentucky, odkud pochází. Nikdy nevařil a líbil se mu můj systém práce. Takže mě okradl rovnou o tři pomocníky a běhal kolem nich s iPhonem v ruce a rozdával úkoly. Každopádně bylo krásné, jak vaří osm lidí, každý z jiného kouta světa a s nimi mladí studenti. Nakonec jsme si všichni pochutnali. Největší úžas pro mě byl, když kolegyně Anna z Columbie připravovala rybu v banánovém listu s kokosovým mlékem a rajčaty. Někteří studenti na ni koukali, jak kdyby rybu viděli prvně. Byli byste překvapeni jako my, kolik studentů nikdy nejedlo ryby. Skutečně nikdy!
Po příjemném dopoledni jsme vyrazili poznávat místní zemědělství. Navštívili jsme postupně prasečí, ovčí a býčí farmu. Všechny farmy měly jedno společné. Byly jako téměř všechny v oblasti rodinné. Vždy to byla čtvrtá až šestá generace farmářů. Je nevídané, že ani v jedné z nich nemají zaměstnance. Třeba na 1200 prasátek pouze dva lidé a všude absolutní čistota. V čistotě by se naše družstva mohla poučit. A není to o penězích, podle informací si nikdo z místních farmářů nežije na vysoké noze, ale je to o tom, že farmáři na farmě přímo žijí a bydlí a nechtějí žít v nepořádku. Vzhledem k obrovské rozloze obdělávaných polí je zde vše větší. Traktory, kombajny, sýpky a já nevím, co všechno ještě. Na jednu sýpku jsem vylezl, abych vyfotil okolí a výsledek? Všude, kam mé oko objektivu dohlédlo, jen kukuřice. Následující den jsme měli ještě dvě schůzky s farmáři a pak už jsme vyrazili na další zastávku. Tou má být město Des Moines, což je hlavní město státu Iowa. O tom až příště, ale ještě před tím jsem se s vámi chtěl podělit o jeden zážitek z cesty do Des Moines…
Jeli jsme po dálnici I-80, což je druhá nejdelší transkontinentální dálnice v USA vedoucí z New Jersey do San Francisca. Je dlouhá 4666 km a na exitu 286 je největší odpočívadlo pro tiráky na světě. Jmenuje se Iowa 80 Truckstop. Matt se nás ptal, zdali nám to nepřijde strašidelný, ale kamioňáci jsou lidé jako my. Byl to skvělý zážitek. Dali jsme si zde večeři. Za 14 dolarů bufet s neuvěřitelnou nabídkou pokrmů. Prostě vše, saláty, dezerty, ryby, drůbež, vepřová žebírka, sekaná, pečené brambory, asi šest druhů zeleniny. Prostě vše, o čem se kamioňákům může v Česku jen zdát. Jídlo bylo navíc chutné a šťavnaté. Navíc obsluha příjemná, milá, rychlá. Prostě zase jiná gastronomie, ale v perfektním podání. Tento Truckstop zde stojí od roku 1964 a denně obslouží až 5000 hostů, kteří mohou navštívit místní restauraci nebo fastfood, obchoďák a pochopitelně všechny služby spojené s cestováním a osobní hygienou včetně veřejné prádelny. Prostě příjemná služba pro všechny, nejen pro řidiče tiráků.