Spojené státy americké jsou pro mnoho z nás vysněným cílem turistických cest. Kdo sem poprvé vyrazí, toho zajisté mnohé překvapí. Moje první kroky v USA vedly přes letiště Washington Dulles International Airport ve Virginii, kde na mě čekal velmi milý starší chlapík jménem John, do centra Washingtonu. Během asi třičtvrtěhodinové cesty do centra všeho vládnutí nad Spojenými státy, jež je na výsostném území D.C., mě John stačil v kostce vysvětlit to nejdůležitější, co by mohl běžný Středoevropan v D.C. potřebovat. Když jsem mu řekl, že se účastním programu pro návštěvníky z celého světa se zaměřením na gastronomii, a hlavně to, že jsem z České republiky, tak mě bleskurychle upozornil, kde najdu Pilsner Urquell.
Po ubytování v krásném historickém hotelu Churchill jsem si vyšel na obhlídku okolí a na lehkou večeři. Najít příjemný bar s plzeňským pivem a dobrým jídlem nebylo těžké. Dobré jídlo je tu vlastně všude. Nejkrásnější je asi vlídnost personálu a hlavně, pokud si něco objednáte, tak to skutečně dostanete. U nás, když si někde objednám Caesar salát, tak občas nevím, co dostanu…
Druhý den ráno mě čekalo setkání s ostatními 24 účastnicemi a účastníky naší výpravy a pochopitelně s průvodci. Osobní seznamka byla velmi příjemná a pak následovalo seznámení s programem naší tříapůltýdenní cesty po USA. Řeknu vám, dlouho jsem měl hlavu jak pátrací balón a trvalo mi celou noc, než jsem to vstřebal.
Úkol pátečního rána zněl jasně, vzít si kuchařské oblečení a hurá do D.C. Central Kitchen. V naší tlupě je osm kuchařů, šéfkuchařů a dvě cukrářky. Francouzský kolega Armand Arnal dokonce s michelinskou hvězdou. Klikněte pro větší obrázekPro nás všechny byl úkol uvařit 5000 porcí jídla výzvou. Nedovedete si představit, co už jen vyslovení toho počtu porcí vyvolalo u ostatních členů výpravy. Někteří z nich jsou gastronomičtí novináři, teoretici, lektoři a food kritici. U posledně jmenovaných jsem byl doslova nadšen, že budou vařit s námi. Upřímně, u nás by si to všichni naši rádoby znalci měli také vyzkoušet. Jsem přesvědčen, že by se na naši profesi dívali trochu z jiného úhlu.
D.C. Central Kitchen má dva základní úkoly. První úkol je každý den nasytit studenty několika škol, zaměstnance a pacienty různých stacionářů a v neposlední řadě i mnoho bezdomovců. Na vaření se používají z valné většiny pouze lokální suroviny. Ten druhý úkol se mi zdá jako spásný pro řadu bezdomovců Washingtonu. Každý, kdo má zájem, se může přihlásit do rekvalifikačního kurzu v oboru kuchař a během čtrnácti týdnů dostane základ všeho potřebného. Co je na tom nádherné, že tím to nekončí, ale začíná, protože v D.C. Central Kitchen každému účastníkovi zajistí pracovní místo ve městě nebo okolí. Šéfkuchařem je velmi sympatický afroameričan Rahman „Rock“ Harper, který mimo jiné třikrát vyhrál slavnou Hells Kitchen.
Po obědě, který jsme si uvařili, nás čekal rychlý přesun do hotelu, převléknutí do obleku a následně slavnostní večer k příležitosti oslavy kuchařů a cukrářů na poli podpory mezinárodní diplomacie.
Přiznám se vám, nevím, jak který kuchař, ale v rondonu se cítím přece jen lépe než v obleku. Ale když to nejde jinak, tak se nedá nic dělat. Oblek jsem měl na sobě a asi po pěti minutách jízdy autobusem na místo, kde bychom byli za šest minut pěšky, mě překvapila asi tři sta osmdesátá pátá rentgenologická procházka rámem. Člověk by řekl, že imigrační úředník vás po příletu kontroluje až do paty a když k vízu pomalu dodáváte i očkovací průkaz, tak že už žádné kontroly nebudou, a omyl. Ale asi je to tak dobře, oni vědí, proč to dělají.
Každopádně po celé té peripetii s kontrolou nás čekal krásný historický prostor, kde mě velmi zaujala výstavka prezidentského porcelánu za posledních padesát let. To nejlepší ale následovalo. 70 nejvýznamnějších kuchařek a kuchařů USA. Byla nádhera slyšet šéfku protokolu Spojených států paní Capricii Penavic Marshall, jak mluví o kuchařském a cukrářském řemesle a jeho síle v rámci diplomacie na celém světě. Ještě větší slast pro uši byla oslava jednotlivých kuchařů. To, co je v USA nejrozdílnější oproti ČR a co mě zatím nejvíc dostalo, je vážení si a oslava každého kuchaře. Je jedno, jestli dělá v tříhvězdičkové restauraci nebo vaří pro děti a bezdomovce. Důležité je, že svou práci dělá dobře a s láskou, která je na výsledném talíři vidět. Šéfkuchař je v USA skutečnou celebritou a je jedno, jestli má TV show, nebo ne. Začněme prosím i u nás poznávat naše kuchaře, cukráře, šéfkuchaře, a alespoň je uznávat jako odborníky.
Po příjemném večírku, který má v USA kromě začátku i jasně daný konec, jsem se přesunul ke spánku a dnes si užil den volna v ulicích Washingtonu s fotoaparátem v ruce. Dlouho už jsem toho tolik nenachodil. Kolem Bílého domu jsem jen proběhl. Zítra tam jdeme na návštěvu za šéfkuchařem Crisem Comefordem a šéfcukrářem Williamem Yossesem. Tak snad klapne i ta káva s paní Obamovou. Ale o tom zase příště.
Více informací včetně záznamu pořadu naleznete na:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10084897100-kluci-v-akci/6263-1-dil/